Historie Radotína
Městská část Praha 16 se nachází na levém břehu Berounky na jihozápadním okraji hlavního města. 
Letecký pohled na Radotín, červenec 2015
Zeměpisná poloha je v pásmu 49 st. 59 min. severní šířky (padesátý poledník je blízko soutoku Berounky s Vltavou v Lahovicích) a na 14 st. 29 min. východní délky.
Leží v nadmořské výšce 200 m n.m. - přesně vyměřené nádraží je 204,549 m n. m.
Zdejší území ležící na rozhraní Českého krasu a Pražské kotliny u soutoku Radotínského potoka a Berounky, nabízí – co se týče přírodních podmínek – jak teplá místa podél řeky, tak i chladnější lesnatá údolí. Díky tomu zde odpradávna lidé na malé ploše nacházeli zdroje surovin (kámen, dřevo) i možnosti obživy (voda, zvířata, ryby, obdělávatelná půda). O zdejších osídleních vypovídají početné archeologické nálezy.
Zatím nejstarší doklady zdejšího osídlení pocházejí ze starší doby kamenné (asi před 130 000-50 000 lety) od Šachetského potoka, kde byly nalezeny i doklady o pobytu lidí ze střední doby kamenné (8. - 6. tisíciletí). Sídliště z mladší doby kamenné (5300-4500 př. n. l.) se rozkládala pod ulicí Prvomájová a pod Radotínskou sportovní halou. Pozdní dobu kamennou (eneolit, 4500 - 2300 př. n. l.) zatím dokumentují jen hrobová nálezy. Ze starší doby bronzové (2300-1650 př. n. l.) byl zkoumán jen jeden hrob, ze střední doby bronzové (1650 - 1350 př. n. l.) nálezy sídlištní jámy a bronzového náramku. Z mladší doby bronzové (1350 - 1050 př. n. l.) jsou známa tři sídliště a jedno až dvě pohřebiště knovízské kultury.
Mapa nalezišť historického osídlení v Radotíně
Největší sídliště se rozprostíralo v širším okruhu dnešního vlakového nádraží, další bylo u statku po levé straně potoka. Na pohřebiště z této doby pod sportovní halou navázalo žárové pohřebiště pozdní doby bronzové (1050-750 př. n. l.). Patrně až po jisté pauze dané změnou podnebí se vrátil život – velké pohřebiště lidu bylanské kultury (800-500 př. n. l.) bylo zničeno při stavbě dráhy a nádraží, podle dochovaných nálezů je zřejmé, že se na něm pohřbívalo až do počátku mladší doby železné, další bylo pod sportovní halou – nalezená keramika je vidění v jejím vstupu. V době římské (40 př. n. l.- 400 n. l.) se v Radotíně zabydlela skupina Germánů, kteří po sobě zanechali přinejmenším jeden žárový hrob a sídliště, situované do okolí stadionu a podél železniční tratě. Z doby stěhování národů (400 - 580 n. l.) byl zachráněn obsah několika kostrových hrobů z hliníku proti vlakovému nádraží – včetně skleněných nádob, zlaté přezky a mince (solidus) západořímského císaře Arcadia z let 402-406. Je pravděpodobné, že po jistou dobu zůstalo území Radotína opět neobydleno.
Archeologický výzkum na místě bývalého zahradnictví u řeky, rok 2015.
I přímo zde proběhl při budování Místa u řeky archeologický výzkum tam, kde dnes končí opěrná zeď schodiště (oranžová šipka na mapce nahoře), který odhalil několik kulturních vrstev a byla při něm nalezena již druhá římská mince na území Radotína.
Rozsáhlé slovanské pohřebiště z 9. století bylo odkryto při stavbě nové silnice z Lahovic do Radotína v r. 1954.
Plocha výzkumů v roce 1959.
Zdroj: Monografie dr. Zdeňky Krumphanzlové a kol.: "Raně středověké pohřebiště v Praze-Lahovicích", Muzeum hlavního města Prahy, 2013. První písemná zmínka o Radotínu se váže k roku 993 kdy měl kníže Boleslav II. benediktinskému klášteru v Břevnově darovat při příležitosti jeho založení desátek ze svého radotínského dvora, avšak darovací listina je ve skutečnosti pozdějším falzem z 13. století a nelze proto dovozovat existenci Radotína k tomuto datu. Neoddiskutovatelným faktem je ale událost, že za uvedeného knížete došlo k vyvraždění Slavníkovců, kteří vlastnili i krajinu Zbraslavska, a celý kraj se tak ocitl v majetku Přemyslovců.
Za první historickou zprávu dokládající existenci Radotína je tudíž možno považovat až listinu Vladislava II. (druhý český král) v rozmezí let 1158-1169, v níž je uvedeno založení kostela Panny Marie řádu Jana Jeruzalémského na Malé Straně a v níž je připomenut přívoz a brod v Radotíně přes Mži (nyní Berounka).
Aby před Bohem odčinil popravu svého otčíma, Záviše z Falknštejna, rozhodl se roku 1291 král Václav II. založit klášter. Nejprve si vybral místo v Ostrově u Davle, ale pak podle Zbraslavské kroniky "plavíce se s opaty a převorem po řece Mži se dostali do Radotína, aby obhlédli to místo a kdyby se zdálo vhodné, aby tam zařídil stavbu kláštera. Konečně se jim zalíbilo před ostatními místo, zvané Zbraslav".
Dnes již kolem Radotína neteče Mže, ale Berounka. Tento název není téměř vůbec znám až do 18. století, kdy k ustálenému názvu dolního toku řeky Mže od Plzně až k soutoku s Vltavou, tedy Berounka, přispěla nejvíce mapa Müllerova z roku 1720.
10. srpna 1290 v zakládající listině zbraslavského kláštera cisterciáků je již zmínka o Radotínu jako majetku kláštera. V té době již v Radotíně stával kostel, který pražský biskup Řehoř postoupil na žádost Václava II. v roce 1298 zbraslavskému klášteru.
Z roku 1342 máme první, zatím nedostačující popis radotínské obce. Je psán latinsky a vyplývá z něj, že je zde les, který patří obci, jedna krčma, dva mlýny a přívoz.
Husitské bouře učinily i dočasný konec slávy zbraslavského kláštera. 10.8.1420 byl celý zpustošen a vydrancován, Radotín jako součást kláštera byl vypleněn a spálen. V té době přešel Radotín do rukou drobných šlechticů.
V roce 1499 dal král Vladislav II. Jagellonský Janovi VI., opatu cisterciátského kláštera na Zbraslavi nejstarší česky psané privilegium k výrobě papíru. V královské listině se uvádí:
"Item dáno jest povolení královské mlynáři velebného opata zbraslavského, aby týž mlynář šatuov starých, kteréž k dělání papíru příslušejí, jinak ze země voziti a prodávati nedopúštěl, než sám aby je kupoval a papier z nich pro užitek země České dělal".
Je to první historicky doložená zpráva o výrobě papíru u nás a Radotín tím slaví pětisté výročí této události, neboť opat Jan pověřil touto výrobou
Hořejší mlýn
v Radotíně, který se od té doby jmenoval "
Hadrový
", nebo "U Hadru" a toto přejmenování přešlo i do gruntovních knih. Také příjmení některých mlynářů se uvádí jako "Hadr". Hořejší mlýn je zajímavý ještě tím, že ve stráni nad ním se ještě v 1. polovině 19. století stýkaly hranice 3 krajů: Rakovnického, Berounského a Kouřimského.
Poslední Jagelonec Ludvík vrátil zbraslavskému klášteru
"veškeré zápisné statky"
, mezi nimiž byl samozřejmě i Radotín. V roce 1541 byla vydána "Kronika česká" Václava Hájka z Libočan Byla to v té době velmi čtená kniha. Hájek v ní sděluje i pověst o vzniku Radotína, jak
"léta 840 ROD, bratr Zbraslavuov dům velký nad řeků, jež Mže zove, dal jemu od
svého jména jméno Radotín"
. A Radotín se u Václava Hájka objevuje ještě jednou. A to v pověsti, jak Horymír v roce 847 na svém koni Šemíku k Radotínu pospíchá. Pověst o Horymírovi se dostala do Jiráskových "Starých pověstí českých", vydaných v roce 1891. Pověsti se četly ve všech obecných školách a jak Šemík uháněl k Radotínu" si snad každý ze školy pamatoval...
V archivu radotínské letopisecké komise je uložena práce, nazvaná
"Lidé v Radotíně"
, která sleduje radotínské grunty, chalupy a mlýny i se jmény jejich majitelů již od r. 1587 a dle uváděných předpisů úroků svatojiřských a svatohavelských lze poznat, který z gruntů či mlýnů patřil mezi největší a taky nejbohatší.
Přišla třicetiletá válka a na samém jejím konci utrpěl Radotín značné škody. Když po westfálském míru v roce 1648 byla vypracována zpráva o stavu dvorců a vesnic zbraslavského klášterního panství, dozvídáme se, že "předešle bylo gruntovních sedláků 7 a chalupníků 2, všechny od lidu nepřátelského vypleněny. Těch 7 sedláků toliko 1 vola tažného a 7 krav mají, slepice 3 a 3 kuřata. Ani jedny čtverce není zaseto na zimu". Během několika let byla stavení znovu postavena. Dokumenty vykazují 7 sedláků, 2 chalupníky, 3 mlýny a 1 panskou hospodu. Soupis poddaných podle víry z r. 1651 ukazuje, že tehdy v Radotíně žilo 38 občanů.
V roce 1713 byl místodržitelským patentem nařízen nový soupis pozemků a obyvatel. Počet gruntů a chalup se nemění, objevují se jen nová jména domkařů.
Počátkem 18. století se už v Radotíně vyučovalo. Před tím zámožnější sedláci posílali své děti k vyučování k cisterciákům na Zbraslav. A první učitel - Martin Tichý byl i kostelníkem. V zádušní chalupě v blízkosti kostela v jediné místnosti, kde bydlel se svou rodinou, vyučoval tenkrát 15 - 20 dětí. Teprve v roce 1820 byly pro učitele přistaveny dvě menší místnosti a dosavadní světnice se upravila jako učebna. Učitelé pro svoji vždy početnou rodinu chovali krávu a vepříky, o přidělené malé políčko se mu starali rodiče žáků. Podle dochovaných zpráv tato škola postupně chátrala a kolem roku 1850 o ní hovořili kantoři jako o středověké morně. Ke stavbě nové školy došlo až v letech 1872-1873.
Kostel sv. Petra a Pavla v Radotíně
V letech 1726 - 1738 se za zbraslavského opata Budecia stavěl nový kostel. Z původní staré stavby (vždyť o kostelu je zmínka již v roce 1258) se zachovalo jen gotické zdivo presbytáře. K tomu byla přistavena loď a věž, která proti dnešní byla o 4 metry nižší.
Nová věž byla postavena v roce 1814. Kostel, zasvěcený sv. Petru a Pavlovi je jednoduchou barokní stavbou, na oltáři s obrazem Loučení sv. Petra a Pavla od malíře F. X. Balka. V kněžišti je také kopie Klanění králů podle obrazu Paola Veronese.
Mezi roky 1740 - 1780 za vlády Marie Terezie došlo v Radotíně k povinnému a definitivnímu přečíslování domů a také k povinné školní docházce.
V roce 1742 při obléhání Prahy francouzskou soldateskou byl ve zbraslavském klášteře umístěn štáb francouzské armády. Pro snadnější spojení s Prahou začal štáb svým vojskem uvolňovat skálu pod dnešním Barrandovem v místech, kde skály dosahovaly až těsně k Vltavě. Tím také vznikla nová cesta z Prahy kolem Vltavy na Zbraslav a zanikla stará obchodní cesta přes Radotín. Ten si musel na své spojení se světem počkat ještě dobrých 100 let, kdy se dočkal svojí železnice a nádraží.
Syn a nástupce Marie Terezie byl Josef II., který panoval jen v letech 1780 - 1790. Pokračoval však v reformách své matky. V r. 1785 zrušil zbraslavský klášter. Jeho dalším reformním počinem byl Josefinský katastr, kdy se v Radotíně vyměřovaly pole, louky a dostávaly katastrální čísla.
Radotín má v té době kromě kostela 27 domů. Těch 7 starých historických gruntů, 3 chalupy, 7 primitivních domečků, přívoz, kovárnu, pastoušku, hospodu, starou faru a školu. V obci jsou 2 řezníci, 2 ševci, hrnčíř, hajný, přívozník. Počet obyvatel se blížil třem stovkám.
Bohulibým počinem Josefa II. byl patent o zrušení nevolnictví z roku 1781.
Řeka Berounka se pod Radotínem prudce ohýbala doprava a do Vltavy se vlévala pod zbraslavským zámkem. Při velké povodni v roce 1799 si však prorazila nové rameno, které se vlévalo do Vltavy až u Lahovic, jako dnes. Ve snaze zabránit dalším katastrofám a povodním dal nový majitel zbraslavského panství kníže Bedřich Oettingen z Wallersteinu za státní podpory převést v roce 1829 řeku do nového koryta. Mrtvé, "zakrnělé" rameno této staré Berounky zůstalo pod zbraslavským zámkem a dostalo se mu jméno "Krňák". Spolu s okolní nivou je dnes přírodní památkou.
Mapa z roku 1776, na níž je vidět původní tok řeky Berounky uhýbající za Radotínem ke Zbraslavi.
Ještě do první poloviny 19. století byl Radotín malou, bezvýznamnou vesničkou; domů i obyvatel přibývalo minimálně. Včetně školy a kostela měl jen 36 domů a 301 obyvatel.
Revoluční rok 1848 se přehnal i Radotínem. Do čela ozbrojeného lidu z Radotína a okolí se postavil radotínský rodák, sedlák, revolucionář, později poslanec zemského i říšského sněmu, Josef Macháček a táhl v polovině června na pomoc Praze. V ještě nedohotovené novostavbě jeho domu se také dělaly patrony pro boj proti Windischgratzovi. Však mu jeho spolurodáci odhalili v roce 1898 pamětní desku na jeho domě. Připomeňme, že jmenovaný Josef Macháček byl švagrem herečky Otýlie Sklenářové - Malé a otcem dvojčat, z nichž Rézinka byla onou známou nenaplněnou láskou básníka Jana Nerudy.
Josef Macháček, sedlák, revolucionář a zemský a říšský poslanec, politik
Radotín počíná ožívat. V roce 1861 bylo započato se stavbou České západní dráhy ze Smíchova do Plzně a 14. července roku 1862 byl provoz na této trati slavnostně zahájen. Po slavnosti a dobré pohodě přišla v r. 1866 porážka rakouské armády od Prusů. Praha byla pruskými vojsky okupována, Radotínu se okupace vyhnula.
Radotínské nádraží
Po železnici je v Radotíně i poštovní úřad. Léta sedmdesátá jsou prvním, zcela nesmělým základem pro rozvoj průmyslového Radotína. V roce 1871 se povoluje stavba cementárny, roku 1872 byl slavnostně položen základní kámen při výstavbě cukrovaru, v témže roce se na místě staré školy staví nová budova, stavějí se silnice z Radotína do okolních obcí.
Radotínská cementárna kolem roku 1925, ještě ve středu města (dnes je zde tzv. nové sídliště).
Vznikají i první spolky - nejprve Spolek dobrovolných hasičů v roce 1886, o dva roky později, dne 28.10.1888 byl založen Sokol Radotínský, hned za Sokolem Bratrstvo radotínské a okolní - podpůrný spolek dělnický a v roce 1891 Národní jednota Pošumavská. Jejím posláním byla morální a hmotná podpora českých menšin v Pošumaví. Její členové byli i prvními ochotníky v Radotíně. Krátkou dobu působí v Radotíně továrna Marsano-Prager, prádelna písku (jemný vyčištěný písek se po železnici dopravoval do sklárny Inwald na Zlíchově, kde pracovali mj. i rodiče Karla Hašlera). Je postavena vápenná pec, ve starém mlýně vzniká továrnička na výrobu železných postelí, nádobí, saní a umyvadel.
V r. 1899 přichází do Radotína první praktický lékař MUDr. Bohumil Vodenka. Byl mimo jiné i dlouholetým starostou Sokola.
Končí devatenácté století a Radotín už není malou, bezvýznamnou vesničkou s 36 domy s doškovými střechami. Má 4 továrny, začíná spolkový život a v obci je 60 nových domů.
Panská ulice v Radotíně na konci 19. století.
Začátkem 20. století zavládl v Radotíně stavební ruch nebývalou mírou. Nové ulice a domy rostly jako houby po dešti. Radotín se také definitivně přeměňuje na průmyslovou obec.
Objevuje se řada továren a továrniček, nejznámější je firma JANKA, která vyráběla ventilátory a sběrače prachu a firma VINDYŠ, která vyráběla a exportovala prvotřídní tělocvičné nářadí.
Po smrti otce převzal továrnu jeho syn, Ing. Otakar Vindyš, jeden z tzv. "mušketýrů s hokejkou". Byl členem hokejového mužstva, které vyhrálo mistrovství Evropy v r. 1911 a na olympijských hrách v r. 1920 získalo 3. místo za hokejisty Kanady a USA. Pro velkou lásku ke sportu zanedbával svoji továrnu víc, než bylo zdrávo a přivedl ji ke krachu.
S nástupem nového století se výrazně zlepšily podmínky pro vzdělávání. 15.9.1901 se otevírá nová budova obecné školy a slavnostní atmosféra zasáhla celou obec. V r. 1905 byla otevřena na Zbraslavi měšťanská škola. Do té doby jezdil pramalý počet žáků z Radotína do smíchovské měšťanky. Možnost chodit na Zbraslav využilo mnoho radotínských žáků a žákyň. 1.10.1907 bylo zahájeno večerní vyučování pokračovací školy pro učně ze závodů a od živnostníků.
V roce 1914 byla otevřena lékárna. Až do té doby čekala nemocného či členy jeho rodiny strastiplná cesta za získáním předepsaného léku na Zbraslav, nebo do Košíř. Dostupnost léku též ovlivňovala krom značné vzdálenosti i často rozvodněná Berounka. A tak jen díky usilovné práci obecního zastupitelstva a poslanecké intervenci se Radotín konečně dočkal své lékárny.
10.4.1917 se naposledy rozezněly všechny 3 zvony zdejšího chrámu Páně. Z nařízení vojenských úřadů byly dva ze tří zvonů rekvírovány. Po válce byl velký zvon z pražského skladiště vrácen, znovu zavěšen na věži, ale jeho osud se opakoval na Zelený čtvrtek 2.4.1942, kdy zvon byl vydán německým okupantům a již nikdy se do Radotína nevrátil.
Události první světové války poznamenaly
i Radotín. Přesto i sem mířili lidé z Prahy kvůli potravinám, do mlýna
Josefa Šarbocha jezdil za aprovizací i Alois Jirásek.
Do Šarbochova mlýna jezdil za aprovizací i Alois Jirásek.
V pondělí 28. října 1918 byla vyhlášena
samostatnost. Radotínské zastupitelstvo se usneslo, aby ten památný den byl
připomenut vysázením tří lípových stromů před školní budovou. Jsou tam
stále, stačí zvednou hlavu a uvidíte jejich koruny. Na paměť dvaapadesáti padlým a zemřelým
vojákům byl v parku postaven pomník. K rekonstrukci pomníku na současném náměstí Osvoboditelů došlo v r. 2016.
Pomník padlým v první světové válce je umístěn v parku na náměstí Osvoboditelů.
Po vzniku ČSR byla k Radotínu roku 1920 připojena
osada Lahovská. O tři roky později byl do obce zaveden elektrický proud, v roce
1928 otevřena novostavba Masarykovy měšťanské školy a v roce 1932 nová
sokolovna. Současně byl Radotín i velmi živým výletním místem.
Sokolovna byla postavena v roce 1932.
Radotín se zapsal do podvědomí mnoha radotínských generací i těch náhodných, kteří Radotínem jen projížděli na kole, autem či vlakem díky nesmírně prášící cementárně a tunami prachu, které usedaly na střechy, ulice, zahrady, ovocné stromy i jejich plody.
V roce 1963 byly zbourány komíny staré cementárny uprostřed Radotína, místo zaplnilo v osmdesátých a devadesátých letech minulého století další sídliště.
Bourání cementárny ve středu Radotína, rok 1963.Do podvědomí všech, kdo studovali "Dějiny dělnického hnutí" se dostal Radotín díky události z 20.4.1930. Z této minulý režim vypěstoval mýtus o Radotínu jako dějišti krvavých Rudých letnic 1930, kdy
"Masaryk nechal střílet do nevinného komunistického průvodu".
K této události byla vydána spousta materiálu, která připisovala k tomuto datu různý počet zastřelených dětí (v počtu od tří do sedmi - to podle povahy vydavatele publikací či pohlednic). Podle soudního protokolu, který má letopisecká komise ve svém archivu, šlo o jediný výstřel četníka, ohroženého kameny, které na něho házeli účastníci průvodu. Došlo k jednomu průstřelu břicha s poraněním tenkého střeva s nitrobřišním krvácením, druhá účastnice utrpěla střelné poranění ruky s roztříštěnou kostí, třetí průstřel boku. I když k události došlo o Velikonocích a nikoli o svátcích svatodušních, přesto byl tento pochod nazván Rudými letnicemi.
II. světová válka poznamenala místa na
soutoku řek hlavně v samém závěru – proti Pražskému povstání tudy byly
vrženy silné německé síly. V Radotíně se jim postavila vedle odboje i
Ruská osvobozenecká armáda generála Vlasova (na snímku u radotínského nádraží).
Ruská osvobozenecká armáda generála Vlasova na snímku u radotínského nádraží, rok 1945.
S nástupem komunismu a orientací na těžký průmysl bylo
potřeba ubytování pro zaměstnance nové cementárny – tzv. staré sídliště bylo
postaveno v letech 1959-60, fotografie je z roku 1966.
Radotín v roce 1966.
V roce 1967 je Radotín povýšen na město a od roku 1971 má i svůj znak. Od 1.7.1974 se stává součástí hlavního města Prahy.
Kroniky Radotína a spoustu dalších zajímavostí se dočtete na Letopisecké komise Radotín: http://www.letopisciradotin.cz/kronikyr.html.