Autoři Občanského průkazu v Radotíně
Skutečnost, že v Radotíně stále nejen existuje, ale na plný plyn i funguje klasické kino, byla pro pány Petry Šabacha a Jarchovského dostatečným důvodem, aby tento unikát přijeli podpořit osobně. Učinili tak v den, kdy se tu promítal film, pod nímž jsou oba podepsáni jako tvůrci – jeden námětu, druhý scénáře. A spolu s nimi přišel i střihač Vladimír Barák. Po večerním představení Občanského průkazu zůstali v sále nejen oni tři, ale i naprostá většina diváků, to kvůli následující besedě a autogramiádě.
Důvodem možná nebyla jen touha poznat ty, kdo příběh stvořili, ale i potřeba ujistit se, že člověk není jediný, na koho těžce dosedla atmosféra „normálních“dní normalizačních let. Asi to bylo znát, protože dříve, než začal odpovídat, položil Petr Jarchovský sám otázku, zda ta komedie přišla obecenstvu dostatečně zábavná.
Ne proto, že by nebylo čemu se zasmát. Přesto asi míra bezstarostnosti smíchu značně záležela na ročníku narození. Ti, kdo si to všechno prožili v již ne zcela batolecím věku, asi už navždy budou mít zpocené dlaně z vět typu „Váš občanský průkaz!“ či „Nezapomněl jsi celní prohlášení?“. Za ty za všechny odpověděla jedna divačka větou: „Měla jsem pocit, že mne tam někdo vrátil.“
Pak už následovala debata o tom, do jaké míry se prolínají osobní prožitky spisovatele a scénáristy, kteří si tu svou revoltu prožívali přece jen s určitým časovým odstupem. (Hodně.) A také, jak moc to vše museli objasňovat mladým představitelům hlavních rolí, pro něž šlo už o čistě historické období, protože se všichni narodili nějaký ten pátek po „sametové“. (Hodně. Dokonce jeden večer strávili v hospodě nad objasňováním různých slangových výrazů, které obnášel scénář).
Ne, že by dnes přestala existovat revolta proti společnosti a konformitě. Ale opravdu se obtížně vysvětluje, že stačilo tak málo, jako chtít poslouchat muziku podle vlastního výběru a nosit dlouhé vlasy, aby člověk skončil v dvouletém učebním oboru místo na střední (potažmo vysoké) škole. O tom všem také byla debata. I o tom, že mezigenerační pochopení je problematické oboustranně, Petr Šabach prohlásil, že psát o současných mladých by opravdu nedokázal. Přitom, když se zaposloucháte do prvních vět filmu: „Jmenuju se Petr Hájek, ale kamaradi mi říkaj Žába, to že mám velkou hubu. Byl bych radši, kdyby mi říkali Jagger. Žiju s matkou, otcem a mladším bráchou Matesem. Víc času ale trávím s partou kluků z naší školy - Vencou Jehličkou alias Popelkou, Alešem Kovandou a Dimitrijem Kubíčkem, kterýmu všichni řikaj Míťa. Jsem trochu flegmouš a mám rád bigbeat. Dost často se prudím se svým otcem. Poslední dobou chodím s holkou, která se jmenuje Hanka,“ nemáte pocit, že by to všechno bylo zas až tak jiné. Bylo, ale jak moc, to musí vyřešit každý sám pro sebe. Koneckonců, ty střední a vysoké absolvovali mnozí.